Vítej!...

Status: ONLINE!!!

na hlavní stránce blogu: www.Denuleta.blog.cz
Zde se chodí s dobrou naladou a nemluví se sproste:-*

Slohová práce" VANOCE"....:-* pro vas odeme

11. prosince 2010 v 20:39 | Denuleta Larish |  Psací Nalady
Ohlédnu-li se o pár let zpět, do doby, kdy byl kalendář mého života otevřen na svých prvních stránkách, do doby, kdy veškeré starosti pozdějšího věku ještě spaly nerušeným spánkem, do onoho raného času, kdy i věk s koncovkou "náct" zdál se být ještě na míle daleko, dál než v nedohlednu, zjistím, že téměř všechen svůj čas trávila jsem na ohromném, sladce růžovém obláčku iluzí, přesně na tom obláčku, který přímo úměrně klesá spolu s rostoucím věkem každého z nás.

Tehdy se nezdála být žádná představa nereálná, sen nesplnitelný, problém neřešitelný… Avšak přesto spousta lidí má o tomhle překrásném období jen mlhavé představy. Málokomu se podaří vybavit si přesné vzpomínky pocházející z tohohle času a i já, přestože můj věk je zatím na počátku svého bytí, si uvědomuji, jak obtížné pro mne je vybavit si jakékoli konkrétní okamžiky tehdejší doby.
Však jedna vzpomínka zdá se být stále neochvějně přesná, nesoucí s sebou ony nezaměnitelné pocity netrpělivého očekávání, nekonečného štěstí a radosti, vzduchu provoněného nejen štědrovečerní večeří, svíčkami a purpurou na plotně, ale hlavně složkou oné specifické vůně nadpřirozena, která se v našich domovech usadí v pouhém jednom období roka, v období Vánoc...


Vybavuji si to netrpělivé sezení u štědrovečerního stolu, kdy byla před každého z nás položena řádná porce kapra na česneku s bramborovým salátem, kterou jsem zhltala během necelých třiceti sekund neohlížejíc se na riziko sebe zadušení, a následné snad několikaleté čekání na ostatní členy rodiny, kteří, jak se zdálo, snažili se tento jídelní rituál protáhnout do závratných délek. Celá ta scéna přišla mi jako vystřižená ze zpomaleného filmu, avšak dočkala jsem se nakonec vysněného odložení prázdných talířů všech, bez výjimky. Tím ovšem ještě nic nekončilo, protože následovalo rituální "čekání na Ježíška", během jehož mi krevní tlak vystoupal do nebezpečných výšin a s tvářemi celými rudými, o končetinách samým očekáváním neovladatelně rozklepaných nemluvě, jsem pozorovala, jak se jeden z rodičů zvedá a odchází jako vždy po těžkém jídle "na záchod". Tehdy má mysl byla natolik zaneprázdněná bedlivým posloucháním, zda neuslyším cinkot zvonečku, že mi vůbec nepřišlo divné, když místo doprava (kde se záchod nacházel) rodič odbočil doleva, kde se naopak nacházel obývací pokoj…
Asi po pěti minutách, které znásobené mou rostoucí nervozitou dosahovaly hodnoty tak pěti hodin, jsem uslyšela ten posvátný zvuk, onen cinkot, jenž ve mně vyvolal totální explozi emocí. Nevěděla jsem, zda se smát nebo brečet, rozběhnout se v plné rychlosti ke stromečku nebo zůstat "přimražená" k židli. Nakonec jsem jen pištivým hlasem hurónsky zašišlala "Ješíšek pšišél!!" a rychlostí 100 km/hod vystřelila z kuchyně do obývacího pokoje, kde se pyšnil stromek totálně zavalený barevnými krabičkami, taštičkami, balíky nejrůznějších tvarů a velikostí, a já aniž bych zpomalila, zkušeným okem zaostřila jsem na ten největší a vrhla se na něj. Takhle jsem postupovala i u všech ostatních, pěkně systematicky od těch největších a nejtvrdších po ty nejmenší a nejměkčí, obsahující pravděpodobně nějaké kusy oblečení, které mé dětské potřeby samozřejmě uspokojovaly ze všech nejméně. Netrvalo to dlouho, a já už jen vyčerpaně seděla zavalená dárky, zmožená, ale přesto neskonale šťastná a těšící se na další rok, kdy se tohle všechno bude opakovat zas, a pak znovu a znovu…

Ani už si nepamatuji, kdy ze mě tohle nadšení opadlo, kdy poprvé jsem při zvuku zvonečku nevyrazila vstříc vánočnímu překvapení nebezpečnou rychlostí. Možná to bylo tehdy, kdy onen růžový obláček přišel o své poslední barevné odstíny, nebo snad tehdy, když už byl tak nízko nad zemí, že jsem mohla pohodlně sestoupit rovnýma nohama na tvrdou zem a naučit se chodit po ní stejně tak jako dospělí, lidé, jež si uvědomují nereálnost mnohých představ, nesplnitelnost některých svých snů či problémů, na které prostě občas nenaleznou řešení…


http://casradio.cz/zpravy/1135002387.jpg
Doufám že se vam má práce libí..;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sar!n sar!n | Web | 11. prosince 2010 v 20:42 | Reagovat

Ahooj nechceš spřátelit?..:)

2 Lucie Maroszová Lucie Maroszová | Web | 11. prosince 2010 v 20:43 | Reagovat

Dokonalá práce=)

3 Sabčulína :)) Sabčulína :)) | Web | 11. prosince 2010 v 20:46 | Reagovat

Ahojda, dnes začínám s blogováním a chtěla bych zíkat někoho, koho můj blog alespoň trochu zaujme, abych věděla jestli mám pokračovat O:)♥
Moc Tě prosím podívej se na poslední článek a zanech něajký komentář s tvým názorem, budu ti vděčná ♥
Měj se nádherně, Pa :*

4 denuleta denuleta | 11. prosince 2010 v 20:48 | Reagovat

Saruško:) ano rada spřřátelím :-*
LUcinko:) dekuji ti:-*
Sabčuulííno:-* dokonaly blog:P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama